Queen + Adam Lambert - European tour 2015

01.02.2015 Stadthalle, Vienna, Austria

Nenávidím Adama Lamberta. To je třeba říci předem. Nesnáším jeho mečivý hlas (byť s nepochybně ohromujícím rozsahem), jeho holčičí vystupování, jeho exhibicionismus atd. Na předchozí turné jsem se vykašlal úplně, nad letošním jsem velmi váhal, ale nakonec jsem si řekl, že nic koneckonců neriskuju. Objednal jsem vstupenky na tři koncerty a nechal se přáteli ukecat ještě ke čtvrtému. Začínám ve Vídni.

Cesta do Vídně nezačíná nejlépe. U Brna mé auto trefí kamínek a vyrobí mi na předním skle pavouka, kterého nejprve považuju za reálného, než mi dojde, že je to fakticky díra. Náladu mi nezlepší ani rozhovor ve vídeňském hotelu, kde se diskuse s uklízečkou ukáže být věcí mimořádně obtížnou, protože já mluvím anglicky a ona rozumí pouze německy. Nakonec se vše urovná a vyrážím k hale. Na místě čekají řádově desítky lidí, dle pochybného vzhledu převážně Lambertovců. Obejdu halu, abych takticky zjistil případné přístupy do backstage, ale od minulého turné došlo ke změnám a potupně se vracím zpět do původní fronty. Postupem času dorazí alespoň pár známých (Christian = šéf rakouského fanclubu, Miklos = skalní sběratel, Karel s Hedvikou = další čeští fanouškové). V půl sedmé přichází komická scéna: pořadatelé uvnitř prosklené haly přesouvají turnikety a my se venku dle toho přesouváme též. Toto se opakuje asi čtyřikrát, až to dopadne tak, jak to dopadnout muselo: když se otevřou všechny možné dveře, tak zrovna stojíme u těch jediných zamčených. Propracovat se do haly nám trvá neskutečně dlouho, přesto jsem zhruba ve třetí řadě. Připravím si audiorekordér a jdeme na to.

Přesně v osm večer začne hrát Track 13 z Made In Heaven... a opravdu, jako poslední skladba před koncertem je přehrána v celé své dvaadvacetiminutové podobě. Fakt debilní nápad. Publikum se nabudí prvními tóny, ale za chvíli nadšení opadne. Naštěstí při známých tónech One Vision je dobrá atmosféra zpět a ke svému překvapení zjišťuju, že se ve mně probouzí nostalgie a koncert si užívám. Po skončení od roadies marně loudím paličku nebo setlist, nikdo nic nemá nebo nechce dát.

Po koncertu se scházíme s Karlem a Hedvikou ve foyer a dáváme drink, zatímco nás ochranka nekompromisně vytlačuje ven z haly, až Karel téměř pozapomene vyzvednout věci ze šatny a musí složitě vyjednávat s ochrankou. Stejně tak stánek s merchandise je nepochopitelně obehnán páskou a už si nesmíme nic koupit. Totální demence. Nevadí, jdeme do nedaleké turecké hospody na pivo a něco k snědku, zatímco dumám nad proběhlým koncertem. Nečekal jsem zázraky, ale nakonec to bylo dobré! Po zavíračce hospody jdeme ještě zpátky k hale, kde vidíme nakládat trucky - a netušíme, že uvnitř haly právě probíhá afterparty Queen s místní We Will Rock You cast. Fotka na památku a jdeme spát.

Ráno ještě objedu dva hotely, u kterých mám podezření, že by v nich mohli Queen bydlet (a mám ověřené zprávy, že Queen jsou stále ve Vídni a v Mnichově se ubytují až po koncertu). U jednoho parkuju asi hodinu na zákazu stání, u druhého se mi nedaří ani parkovací místo najít. Vzdávám to a pokračuju v jízdě do dalšího města. Zhruba šestihodinový spánek se ukazuje jako nedostatečný, když mě při cestě do Mnichova několikrát přepadne mikrospánek. V jednom případě dokonce přehlédnu stojící kolonu a v poslední chvíli se mi podaří strhnout řízení do odstavného pruhu a projet ho s nonšalancí - "takhle přesně jsem to přeci chtěl". Aby toho nebylo dost, tak mě BMW navigace vede přes Salzburg, kde je snad metr sněhu, zasněžená dálnice a mlha. Neskutečné. Celou zimu člověk nenarazí na sníh a když potřebuje jet po dálnici, tak je ho najednou tři prdele. Zkouším z bezpečnostních důvodů vypnout čip (390 koní) na původní výkon vozidla (305 koní), ale hlásí mi to "příliš malý výkon", tak rezignuju a zapínám ho zpět.

02.02.2015 Olympiahalle, Munich, Germany

V Mnichově jsem už někdy po třetí hodině, tak se jedu podívat k vytipovanému hotelu. Stojím u něj přes hodinu a předstírám důležitý telefonický hovor, aby mě pikolíci nevyrazili, ale po Queen ani stopa. Později zjišťuju, že se ubytovali jinde. Kolem páté zaparkuju na megaparkovišti u olympijského stadionu a jdu se podívat do nedalekého BMW Welt. Nová BMW M4 vypadá moc pěkně a je to námět na zamyšlení, navíc Němci jsou velmi zdvořilí a věnují se pečlivě i zájemcům z bývalého východního bloku.

Na tento koncert mám lístek na sezení a tudíž jsem se rozhodl ho nafilmovat. Znamená to, že před ochrankou musím do džínů ukrýt nejen audiorekordér (zepředu), ale i videokameru (zezadu). Nevím, jestli je trapnější chvíle, kdy pod dohledem stovky diváků sahám hluboko do džín a něco tam lovím, nebo pár minut, kdy už je technika umístěna ve skrýši a já se z pochopitelných důvodů kolébám jako kačer s průjmem. Každopádně dobrá věc se podařila, koncert celý natáčím - ale o to méně si ho užiju. Ukazuje se, že Queeny je třeba si užít pěkně vestoje u pódia, jinak to význam opravdu nemá. No nevadí, je to poučení pro příště.

Po koncertu si konečně koupím tour program (který si později chci nechat někde dát podepsat) a po chvíli váhání se loučím a vyrážím domů do Plzně. Urvat plakát se nedaří, protože jsou přilepené k opravdu tvrdým deskám, které jsou pro změnu přivázané k lampám a bez nože je prakticky vyloučené ho sundat (a jak se ukázalo na minulém turné, je problém i tento formát narvat do kufru). Aby se to nepletlo, tak u Norimberku mě potká sněhová kalamita a já až domů jedu prakticky stylem "sáně" - klouzám po sněhu sem a tam, naštěstí dálnice je ve tři ráno naprosto prázdná.

07.02.2015 Festhalle, Frankfurt, Germany

Tento koncert by mohl být zajímavější, protože konečně potkávám spoustu kamarádů z minulosti. Hned po zaparkování u hotelu Marriott (kde budeme mít afterparty) mi hlásí SMSkou kamarád Chris, že Queen právě dorazili k hale. Prošvihnul jsem je, ale o nic nejde, stejně se k nim nedalo dostat blíž než na sto metrů. Zdravím se se svými anglickými a německými kamarády a jdu ještě s Chrisem na kafe, kde kupodivu vůbec neřešíme Queeny, ale probíráme atributy našich mateřských jazyků a hádáme se, který je obtížnější :-)

K hale dorážím asi ve čtvrt na sedm, což už je dost pozdě, přede mnou jsou snad dvě stovky fanoušků ve frontě. Nedá se nic dělat. Problémy trochu dělá ochranka, ale nakonec proti mému malému foťáku neprotestuje (a o audiorekordéru v džínách samozřejmě neví). V hale jdu tentokrát doleva až téměř k pódiu. Po pár skladbách je jasné, že Lambert má něco s hlasem - pije jako velbloud a šetří se ve vysokých polohách. Paradoxně právě tohle pomůže k tomu, že to byl podle mého názoru naprosto skvělý koncert. Žádné vokální kraviny, méně exhibice, neskutečně si užívající kapela. Byl jsem nadšen!

Po koncertu se mi opět nedaří ulovit žádný suvenýr a začínám z toho být docela rozmrzelý. Náladu mi trochu vylepší pivko na afterparty v Champions baru hotelu Marriott společně s mnoha přáteli (Británie, Německo, Argentina, USA, Bulharsko...). Ve dvě ráno ještě hromadné loučení, fotografování a vyrážím opět domů. Je čas se dočasně navrátit do pracovního procesu a připravit se na pražský koncert, který pro mě může být (na dlouhou dobu nebo možná i navždy) definitivně poslední tečkou v koncertování mé oblíbené skupiny.

17.02.2015 O2 Arena, Prague, Czech Republic

Předehra začíná už několik dnů předem, kdy mi Radek píše, že Queen zřejmě dorazí do Prahy v noci hned po dánském koncertu. Nezdá se to být moc logické, Queen většinou létají svým letadlem mezi městy okolo poledne, ale v Dánsku jednak není v okolí haly žádný pětihvězdičkový hotel a jednak tento noční let je v daný den hlášen jako jediný. Zvažujeme všechna pro a proti, na letiště to mám přeci jenom sto kilometrů. Jedinou potenciální ztrátou je však sedm stovek za benzín a případným ziskem jsou autogramy Queenů, takže se rozhodnu to risknout. Dvě hodiny před příletem ještě Radek volá přímo na letiště a v mailu mi potvrzuje, že se skutečně jedná o letadlo Queen. Domlouvám se ještě s Petrem na srazu a vyrážím na noční cestu. Petra ještě upozorňuju na to, že kdyby podpisy nevyšly, tak o naší cestě nesmí nikomu říct, abychom nebyli přede všemi za debily :-)

Na místě jsou čtyři lidé, postupem času se celkový počet fanoušků rozšíří na cca čtrnáct. Beru si na starost organizaci a případné vyjednávání s ochrankou. V případě podpisovek je naprosto klíčové udržet lidi pohromadě a v klidu. Jakmile se to zvrhne, tak jde celé úsilí do háje. Naštěstí jsou na místě samí rozumní fanouškové. V 01:07 přistává letadlo. K pásu se zavazadly přichází usednout Spike a postupně i zbytek kapely. Promýšlíme strategii, ale předběhne nás nejprve Brianův bodyguard, který nás vytlačuje ven před halu, což odmítneme (v zimě by se rozhodně nepodepsali) a kompromisně alespoň ustupujeme blíž ke dveřím. Následně přichází Rogerův bodyguard, který zahajuje vyjednávání konstatováním, že je kapela unavená a nic nebude. Namítám, že čekáme dlouho a že nám stačí ke spokojenosti málo. Po chvilkovém vyjednávání trvám na jednom podpisu pro každého fanouška a bodyguard beze slova odchází zpět. Ukazuje se, že ač kapela skutečně vypadá velmi unaveně, tak jeden podpis na osobu jsou ochotni věnovat. Brianovi připomínám fotografie, které jsem udělal a které mi pochválil a říkám, že to turné není tak špatný, jak jsem očekával (vedle stojícího Petra chytají mdloby v obavách, že Briana svou upřímností naseru). U Rogera pro změnu vyjadřuju politování, že na turné už není jeho I'm In Love With My Car, čímž ho evidentně potěším, ale případnou šanci na návrat skladby do setlistu bohužel nepotvrdí. Za pár minut jsou všichni pryč a já jedu zpět domů do Plzně.

V den koncertu se ubytuju v hotelu hned vedle haly a se Soňou vyrážíme k hotelu - varianty byly v podstatě jen dvě (Four Seasons nebo Mandarin Oriental) a Mandarin se opravuje, takže je vše jasné. Oproti všeobecnému předpokladu jsem ale opravdu hotel ze začátku nevěděl a potvrdil mi ho až Petr, kterému informace potvrdili řidiči limuzín. U hotelu je třicítka zmrzlých fanoušků, kteří doteď čekali zbytečně, ač jsou limuzíny připravené u vchodu. Asi deset minut po mém příchodu se vrací z procházky Spike, kterého úspěšně poprosíme o fotku a podpisy. Následně jde všechno v rychlém sledu - Brian odjíždí nepozorovaně zadním vchodem, Rufus, Neil a Spike dodávkou od předního vchodu (stíhám říct Neilovi o chybějící podpis) a vzápětí přichází jako obvykle Rogerův bodyguard a slušně upozorňuje, že třicet lidí je moc a že podpisovka tudíž nebude (zde je vidět to, na co jsme opakovaně upozorňovali - pokud je informace o hotelu veřejná, pak přijde moc lidí a podpis nedostane nikdo). Akceptujeme to a Rogerovi při odjezdu na zvukovou zkoušku alespoň zamáváme. Na Lamberta čekat nehodláme a jdeme na metro, což absolutně nedokáže pochopit zhruba 5-10 Adamových fanynek, které tam jsou jen kvůli němu.

Koncert jako takový je klasický průměr. Je sice vyprodáno, ale publikum se nijak extra nepředvede, my Češi jsme bohužel studení čumáci. Každopádně opět cítím velkou nostalgii - při počátečních tónech One Vision, při LOML, BoRhap a vlastně i při WATC. Náladu mi kazí jen nějaká kráva, která prvních pět písniček drží nad hlavou vlastnoručně načmáranou kresbu Lamberta, která sice nikoho nezajímá, avšak důkladně blokuje výhled na pódium asi tak padesátce lidí za ní. Neskutečná neohleduplnost. Druhým negativním faktorem je na mol opilá skupina Brňáků, kteří obtěžují okolní slečny a teprve opakovaná důrazná výzva ochranky a hrozba vyvedení je alespoň částečně zklidňuje. Ochranka mě ovšem těší jen krátce - během koncertu naopak nepochopitelně "útočí" na lidi a přísně zakazuje pořizovat video byť i mobilem. Nechápu - mobily a malé foťáky jsou oficiálně povoleny a pak přijde tohle chování...

Po koncertu přichází moje předsevzetí urvat nějaké suvenýry. Je třeba nasadit maximum zkušeností :-) Začínáme u Nigela, který sklízí bicí. Po třetí prosbě, kdy mu kromě vlídného slova nabízím na výměnu i tělo blonďaté kamarádky Soni (s jejím souhlasem! :-), se Nigel slituje a podává nám dvě paličky. Je to prostě zlatíčko, už na minulém turné nás rozmazloval. Následně mi jen snad o dva metry unikne setlist, který ochranka bez komentáře podá překvapené ruské skupince vedle nás. Mou okamžitou nabídku úplatku bohužel odmítají a setlist si nechávají. Jdu k B-stage a chci zabojovat o jiný setlist. Jakýsi zájemce přede mnou to po krátké konverzaci vzdává, tak zkouším štěstí já. Po slušném oslovení mi technik stojící na pódiu anglicky odpovídá, že papír není setlist, ale jen nějaký jiný text. Poprosím ho stejně a přidám poznámku, že chci památku ze svého rodného města (milosrdná lež nevadí). Technik papír uškubne (trochu ho tedy při tom natrhne) a hází mi ho. Papír je Brianův a měl na něm roztomilým způsobem uvedeny základní české fráze s anglickou výslovností (viz fotka). Paráda, tohle mě moc potěšilo. Cestou z arény ještě uškubnu securiťácký informační papír se seznamem backstage passů.

Naše afterparty probíhá v nedalekém baru. Ostraváci se s námi bůhvíproč nebaví, ale najdeme spřízněné duše ve fanoušcích ze Slovenska, se kterými navazujeme družbu. Zkoušíme všemožné koktejly včetně "Bohemian Rhapsody" (o kterém barman ani netušil, že má v nabídce) a v půl třetí jdeme na hotel spát. Poslední informace, kterou zachytím, je to, že Queen odlétají do Zurichu ve čtyři hodiny odpoledne, což je na mě pozdě, to už chci být doma v Plzni.

Ráno se ovšem ukazuje, že Queen mají naplánovaný odlet (zřejmě) už na třetí hodinu a protože se mi protahuje obchodní schůzka na Zličíne až do půl druhé, tak se rozhoduji zkusit štěstí na letišti podruhé. Dorážím před půl třetí (na místě je nás opět kolem čtrnácti vesměs slušných fanoušků), což se ukazuje jako vcelku nejvyšší čas. Už asi po deseti minutách totiž přichází vyjednávat jakýsi manažer a velmi slušně upozorňuje, že Queen jsou ochotni se podepsat, ale musíme skutečně čekat venku před halou. Ujišťujeme se, že to není jen nějaká lest a po potvrzení tedy jdeme ven. Postupně přijíždějí Roger (podepisuje mi pražskou paličku a hlavně program z roku 2005, kde mi jako jediný chyběl), Rufus + Neil + Spike (ti víceméně proběhnou, podaří se mi jen krátce zachytit Neila na jeden rychlý podpis), hned za nimi Brian (který přijede dobře naladěn a je velmi slušný, ale po pár průtazích a nekonečném focení ztratí trpělivost a v závěru už se nás evidentně snaží zdvořile zbavit) a na závěr Lambert, kterého si necháme podepsat spíš ze slušnosti a až na výjimky se s ním nefotíme.

Domů jedu naprosto spokojen. Turné překonalo moje očekávání a až na nějakou lepší fotku s Rogerem a pražský setlist mám jinak všechno, co jsem chtěl. Nezapomínejte, že tyhle věci nejsou o protekci, podpis nebo paličku dostane skutečně kdokoliv - kdo umí zdvořile požádat nebo je schopen zjistit si relativně základní informace. Příště to budete třeba vy.

Bez mého svolení prosím nepublikujte fotky z tohoto webu nikde jinde. Děkuji :-)