SAS Band + Brian May & Roger Taylor - Londýn 24.11.2001

Poznámka: reportáž jsem opravdu napsal v roce 2001 přímo po koncertu - spoustu věcí bych dnes napsal úplně jinak :-) Viz doslov pod článkem.

Nejprve k událostem před koncertem - Londýn je nechutně velké město, systém metra jsem sice pochopil, ale u autobusu se mi to bohužel nepodařilo - i proto jsem chodil všude pozdě (pokaždé jsem vystoupil buď o deset zastávek dříve, později, nebo úplně jinde a zbytek musel dojít pěšky). Blízko rockového klubu Ocean, kde se koncert konal, byla hospoda jmenem Cock Tavern, kde jsme si dali s pár známými z QueenZone sraz. Dali jsme si nějaký ten džus, jedno pivko na rozjezd (celkem za pár set korun :-) a ve čtvrt na šest vyrazili ke klubu (dveře se otvíraly v půl šesté). Pozdě. Fronta lidí se vinula okolo několika budov a měla cca 100 metrů, takže jsme se spořádaně zařadili na konec. Uvnitř jsem pak zabral místo vpravo od pódia (kde jsem tušil vlasatého kytaristu :-) a s povděkem kvitoval dvě bicí soupravy - jedna (menší, vlevo) patřila evidentně Ericovi Singerovi a mohutnější vpravo (i když tentokrát bez loga Queen) dávala tušit nějakého toho very special hosta :-) Jinak Ocean je supermoderní rockový klub, baterie reflektorů, skutečně výborná akustika, bar, šatna apod.

V 18.15 (přesně podle rozvrhu) přišla na pódium Jacky a představila předkapelu, kterou tentokrát byli Champions, kteří spojili síly s MayBe? Kapela byla skutečně vynikající, na kytaru hrál tuším Nathan Tunney (jeho matku asi znáte, dělá web na www.brianmay.com/maybe), což je sympatický chlápek, který vypadá jako Brian zamlada, hraje velmi dobře a samozřejmě používá repliku Red Specialu (Guild) - tu ostatně používal i druhý kytarista. Setlist byl poměrně zajímavý, AOBTD a Dragon Attack obstaral takový stylový černoch (ale zpíval dobře!), celkově jsem na jejich vystoupení nenašel ani chybičku - snad jen při závěrečné Bohemian Rhapsody, kdy kapela zpívala i prostřední operní část! Tam byla občas nějaká rozpačitá místa, ale to jsme jim rádi prominuli (však si zkuste naživo zpívat těch 256 hlasů :-), navíc to byla jedna z prvních chvilek dojetí - ta úplně první přišla ještě předtím zhruba uprostřed vystoupení Champions, kdy zpěvák požádal o minutu ticha pro Freddieho, což se okamžitě stalo (Freddie zemřel v 18:48, minuta ticha přišla až cca v 19:15, ale to už je celkem jedno).

Následovalo krátké akustické vystoupení Treany Morris (při EF tour zpívala s Rogerem skladbu Surrender), které završila povedená verze mé oblíbené '39. Pak přišla první část hlavního koncertu SAS Bandu - Spike uvedl koncert slovy "Dnes uvidíte něco, co jsme ještě nikdy neudělali, máme tady několik opravdu velmi speciálních hostů", což nás samozřejmě přivedlo do varu! První část koncertu SAS Bandu trvala zhruba 50 minut, předvedli se nám Chris Thompson, Paul Young a Fabba Girls - vesměs hráli superhity své kariéry, nebyla tam ani jedna skladba, kterou bych snad neznal, nebo při které bych se nudil (moje oblíbena Mighty Quinn na závěr). Zhruba 70% návštěvníků koncertu už SAS Band dobře znalo, ostatní se rádi nečemu novému přiučili.

Následovala soutěž v "Air Guitar", šest soutěžících s fiktivní kytarou napodobovalo Briana při TYMD - vyhrála to nějaká cca šestnáctiletá extravagantní slečna, i když jeden mladik kolem 25 let byl evidentně lepší - no to už je teď (všem kromě toho mladíka) jedno. Hlavní cenou bylo CD podepsané Brianem a Rogerem - další indicie toho, co mělo přijít :-)

Nastal čas pro druhou a závěrečnou část koncertu aneb Queen setlist - začala to Now I'm Here (tam jsem osobně očekával příchod Briana, ale ne, ještě ne...), dál AOBTD a "závěrečná" Hammer To Fall. To už hrála kapela ve složení Jamie Moses, Spike Edney, Neil Murray, Eric Singer, Fabba Girls a Chris Thompson, tedy vlastně téměř kompletní Brian May Band. Chris Thompson po Hammer To Fall odešel a Spike oznámil prvního speciálního hosta - Bruce Dickinson z Iron Maiden sklidil velký aplaus a I Want To Break Free zazpival svérázně, když většinu slov musel číst z papiru. Po skladbě odešel a...

... Eric za bicími se tázavě podíval na Spika a Spike mu po chvilce váháni pokynul, ať začne. Zaznělo intro k Radio Ga Ga (to už jsem se divil - že by si Roger nechal ujít svoji nejpopulárnější skladbu? Ne, nenechal :-), asi po půl minutě se zprava vynořily dvě postavy - Brian May v tmavých kalhotech, košili a své oblíbené červené vestě (v ruce samozřejmě Red Special) a Roger Taylor v tmavém obleku (dokonce s kravatou). Ten aplaus, který nastal, jsem předtím nikdy v životě nezažil. To, co je slyšet třeba na těch několika málo společných minikoncertech jako např. v Astoria Theatre 1990 nebo ve Wolverhamptonu 1999, se tady projevilo v ještě větší síle. Dva tisíce lidi prostě vypuklo v totální nadšení a většina z nás měla i slzy dojetí v očích.

Začala to Radio Ga Ga (Roger u mikrofonu, za bicími jak Eric Singer, tak i bubeník Champions) - až do konce byly obsazeny vždy obě bicí soupravy - když Brian zpíval, Roger bubnoval a když byla Rogerova skladba, tak Roger zpíval a bubnoval místo něj ten bubeník z Champions.

Po Radio Ga Ga (Roger zpěv) následovala Since You've Been Gone (Brian zpěv, Roger bicí), dále Under Pressure (Roger duet s Treanou Morris), Strange Frontier (Roger zpěv), Tie Your Mother Down (Brian zpěv, Roger bicí) a zakončila to skladba, která byla vlastně napsána o Freddiem. Intro nás sice mírně zmýlilo, čekali jsme These Are The Days Of Our Lives, ale místo toho jsme dostali výbornou a dojemnou No-One But You - ve zpěvu se střídali Brian s Rogerem (tak jako ve studiové verzi) a byly tu další slzy dojetí - i Brian s nimi evidentně dost zápasil.

Oba členové Queen se pak rozloučili a úplný závěr obstaral SAS Band s Chrisem Thompsonem - nejprve Show Must Go On, dále We Will Rock You a večer zakončila povedená verze We Are The Champions.

Po koncertu jsem si dal tři džusy na uklidnění tepu (bez vodky to moc nepomohlo :-), navíc jsem měl úplně vyschlý krk po mém mohutném "zpívání" :-) Tři deci džusu, to bylo bratru nějakých 200 Kč :-) Pak jsem se šel podívat k zadnímu východu v domnění, že bych mohl dostat nějaké ty autogramy - k mému zklamání ovšem asi hodinu po skončení koncertu vyjelo luxusní auto s Brianem a za další tři čtvrtě hodiny odjel džíp s Rogerem, který si navíc zakrýval obličej před blesky fotoaparátů - no, na to, že nás tam čekalo asi jen patnáct, ty autogramy klidně rozdat mohli (aspoň kdyby ty Japonky tak neječely). Mně mezitím dávno ujelo poslední metro a jako vůl jsem cestoval do svého dočasného londýnskeho "sídla" asi tři hodiny (velkou část z toho jsem šel pěšky - systém londýnske MHD v noci je skutečně nepřehledný). Aspoň jsem cestou naprosto omylem šel kolem Dominion Theatre, kde měl Freddie své úplně poslední živé vystoupení 14.4.1988 v muzikálu Time.

Kdybych to měl shrnout: nejlepší a nejdelší koncert (i když jen 30 minut) alespoň dvou členů Queen od FM Tribute 1992. Současně i skvělý koncert jako vždy perfektního SAS Bandu, skvělý výběr skladeb a skutečně nezapomenutelný zážitek. Taky musím pochválit Erica Singera - při Another World tour se mi vůbec nelíbil, takže jsem ho teď bedlivě pozoroval, ale udělal na mě docela dobrý dojem. Lehkým stínem byl fakt, že při Under Pressure se mi pokurvil fotoaparat (ano, jiné slovo skutecně nelze použít, zřejmě Made in Vietkong), takže během první poloviny téhle skladby jsem si pročítal manuál a druhou polovinu měnil baterie a film :-)

Doslov webmastera [2009]

• Videozáznam opravdu žádný neexistuje - bohužel bezpečnostní opatření byla velmi přísná a malé foťáky s možností nahrávat video tehdy ještě neexistovaly.
• Rozhodně to byl nejemotivnější koncert, který jsem kdy viděl, jednolo se de facto o první delší společné vystoupení Briana a Rogera od FM Tribute 1992! Kvalitativně jsou samozřejmě daleko lepší koncerty Queen, případně Queen + Paul Rodgers. Ale tohle bylo neopakovatelné.
• Strange Frontier v podání Roger + Brian byla asi jedinečnou - tu už v tomhle podání nikdy neuslyšíme.