Queen + Adam Lambert - European tour 2017

01.11.2017 O2 Arena, Prague, Czech Republic

Neuběhlo moc času a další turné je zde. Tentokrát se mi vyloženě už moc nikam nechtělo. Praha byla samozřejmě povinností (koupil jsem si bez stresu po pár měsících lístek na stání), dokopal jsem se k Mnichovu a Vídni a po přesvědčování nakonec i do Budapešti. Přesto jsem se nijak extra netěšil, koncertů už jsem viděl prostě moc. Ticketportal pak ohlásil takovým zvláštním polotajným emailem dostupnost několika (cca 10) naprosto exkluzivních vstupenek na sezení přímo na pódiu. Trochu jsem váhal, ale snížená cena oproti minulosti (sleva z 20k na 15k) a zvědavost nakonec zvítězila (a naštěstí mám velmi tolerantní ženu). Lístek na stání jsem tedy přenechal jí a sám si zakoupil On Stage VIP vstupenku.

Ještě tak týden před koncertem je mi všechno jedno, mám jiné priority. Den před koncertem přilétají Queen do Prahy a já začínám uvažovat, jestli přeci jen nenasbírat nějaké podpisy přes hotelem. Je v tom spousta neznámých parametrů (hlavně počasí), přesto nakonec cestovní horečka vítězí a zhruba osm hodin před koncertem vyrážím k hotelu Mandarin. Na místě je nás naštěstí jen kolem deseti. Kolem jedné odjíždí na oběd Roger (s Jimem Beachem), ale ochotně u nás zastaví a podepíše se. Na procházku jdou Tyler Warren (bicí) či Neil Fairclough (basa) a pak nás manažer hotelu upozorňuje, že bude projíždět Lambert a nehodlá zastavovat - uklidňujeme ho, že tu fakt nikdo nečeká na zpěváka v růžovém, všichni se těšíme na heterosexuálního kytaristu. Ten odjíždí po třetí hodině. Když nás vidí, přijde se k nám na minutu podívat, rozdá desítku podpisů, dve tři selfíčka a zase s omluvou odjíždí, všichni podpis nestihli. Přesto maximální spokojenost, "jen" čtyři hodiny mrznutí resultovaly v tři autogramy. Pizza do ruky a jede se k hale.

U VIP vstupu si nás v půl sedmé vyzvedne britský tour manager a provádí nás backstagem. Oproti očekávání na nikoho nenarážíme, Brian i Roger odpočívají za bezpečně zakódovanými dveřmi. Průchod backstagem je poměrně přísný, i sám tour manager hlásí náš průchod předem do vysílačky, asi aby nás nesejmula nějaká gorila. Vtipný moment přichází, když se nás chlapík ptá, zda už jsme nějaký koncert Queen viděli. Hlásím: "ano, tohle je čtyřicátý třetí". Překvapeně se otáčí na mého rakouského souseda a ten se pochlubí též: "Já už jich viděl sto devět." Manažer polkne a dál už se radši neptá. Pak už jdeme na stage, kde máme spoustu místa a jsme skutečně hned za Spikem. Výhled pochopitelně není nic moc, ale zážitek je to parádní. Fotíme si připravenou (a částečně ukrytou) stage, do toho nám jeden technik sám nabízí Brianovy trsátka a já se takticky přes nějakou další tour managerku seznamuji s Alanem, který má pod palcem setlisty a jeden mi po skončení koncertu slibuje. To už ale sledujeme příchod hudebníků ve tmě (prakticky ze dvou metrů), popřejeme Neilovi a Spikovi hodně štěstí a koncert začíná.

Pokud někoho zajímá, jaký je na pódiu zvuk, tak je to přesně tak, jak jsme očekávali :-) Kvalita zvuku jako taková je vynikající. Jsme ovšem u Spika, slyšíme tudíž jeho monitor - máme tedy utlumené kytary a zesílené klávesy. Je to... zajímavé :-D Někdy je to rušivé (Stone Cold Crazy), jindy je to naopak dobré (CLTCL). Celkově je pro nás spousta věcí nových, tak si privilegovaná místa hrdě užíváme maximální možnou měrou. Chvíli zkouším nahrávat videa, ale výhled není nijak excelentní, tak si spíš užíváme koncert. Máme naprostou volnost, kolem je široko daleko jen jediný člen ochranky a můžeme si dělat prakticky co chceme.

Končí koncert a Spike mi hned podává svůj setlist přislíbený Alanem. Paráda! Zvažuji ještě možnost ulovit Rogerovu paličku, stejně tak Christian (předseda rakouského fanclubu) vedle mě. Nakonec volím cestu přes Alana - zdvořile ho prosím, zda by mohl oslovit Nigela (Rogerova technika) s prosbou o paličku. Alan se po chvíli váhání skutečně vypravuje přes celou stage a otravuje Nigela, který nám přes něj dvě paličky posílá. Borci!

První dojmy? Koncert vizuálně vynikající, hudebně standardní, do toho velmi dobrá atmosféra v hale, alespoň na české poměry určitě. Vstupenka sice za 15k, ale je v tom vlastně nakonec místo na pódiu, tour program, Spikův setlist z kláves, Brianovo trsátko, Rogerova palička a nepřímo i ty úlovky z odpoledne - 1x Brianův autogram, 2x Rogerův a do toho jeden Tyler Warren. Tohle byl kurevsky podařený den! (A to ještě Brian publikoval na svém webu moje fotky).

02.11.2017 Olympiahalle, Munich, Germany

Jsou dny, kdy se podaří všechno (Praha) - a jsou dny, kdy má člověk spíš smůlu. Mnichov bych zařadil do druhé skupiny. Na dálnici jsem měl mikrospánky, v Mnichově byla samozřejmě zima, po koncertu mě minul setlist o pár sekund (dostal ho člověk vedle mě, který ho ani nijak zvlášť nechtěl) a po hodinovém čekání u backstage jsme Rogerovi akorát tak leda zamávali do limuzíny (oživením byla jen dívka skákající Rogerovi před auto, přičemž jeho řidič očividně zastavovat nehodlal a ochranka ji musela odtáhnout). Z pohledu sběratele velká bída :-) A to ani radši nechci rozebírat drobný konflikt v hale, když si ke mně přišel nějaký Němec postěžovat, že prý jsem strčil do jeho pichny - kdo mě zná, tak ví, že veškerý můj tanec při koncertě se odehrává výhradně na místě a jsem líný udělat krok. Pizda ovšem celý koncert stála na místě bez hnutí a se založenýma rukama a nějak se jí dotklo, že jsem o ni asi dvakrát zavadil rukávem trička. V Německu je vždycky nějakej problém.

Ale člověk musí najít i pozitivní věci. Němci tleskali a fandili jak o život, koncert samotný byl hudebně rozhodně podařený a mně se i přes velmi přísné bezpečnostní opatření podařilo propašovat dovnitř audiorekordér - a nahrávka je excelentní. Securiťák mě osahal naprosto důkladně, ale tomu jedinému místu se prostě vyhnout musel :-D

Btw. fotky jsou z mobilu a (téměř) na automatiku. Dneska už neexistuje výmluva na udělání blbý fotky. Už i ten mobil má dobré výsledky :-)

04.11.2017 Papp László Sportaréna, Budapest, Hungary

Do Budapešti se mi moc nechce. Je zima, je to z Plzně daleko a já jsem unavený ještě z Mnichova. Ukecám tedy kamarádku Kačku a vyrážíme ve dvou, abych aspoň neusnul na dálnici. Příjezd do Budapešti je pečlivě naplánovaný na 14:30, abychom u hotelu ještě zastihli kapelu. Ve 14:15 mi maďarský kamarád píše na messengeru, že Brian odjel na zvukovku překvapivě brzy (a podepsal se všem). Blbej začátek, přesto k hotelu zamíříme. Je tam už zhruba čtyřicítka fanoušků a po třetím nedobrovolném kolečku kvůli hledání parkovacího místa se k nim konečně (a skepticky) přidáváme. Tohle nemá šanci. Po třetí hodině ovšem začínají před hotelem manévry s luxusním mercedesem, následně začíná být nepříjemná hotelová ochranka ještě nepříjemnější a do toho vychází securiťák Queen a upozorňuje, že pár podpisů bude, ale jen chvilku. Po chvilce plánování se rozprostřeme kolem limuzíny a netřeba dodávat, že zkušenější sběratelé (Thomas Z., Christian R. či já) volíme místa dobře. Roger vychází, podepisuje se zhruba desítce lidí a odjíždí k aréně. Podpis černým fixem na naší tmavé společné fotce mi sice trochu vadí, ale nejsem vybíravý :-)

Po ubytování a přeparkování se dostáváme k hale před šestou hodinou a vidíme kámen úrazu - naprosto vyprcaný maďarský (ne)systém front. Jedna fronta na registrace, druhá fronta pro lidi s registrací, třetí fronta nevíme a čtvrtá se vytváří sama. Doteď nevím, co ta vyjebaná "registrace" znamenala. Byli jsme maďarským jazykem posláni do nejdelší fronty a po hodině mrznutí se ukazuje, že jsme mohli být asi v jakékoliv. Totální bordel, anglicky samozřejmě nikdo neumí. Zmrzlí se dostáváme do haly a kvitujeme, že alespoň to "stání u pódia" zde funguje (zatím jako na jediném koncertu turné). Jdu si koupit colu a oříšky a ukazuje se, že slečna servírka taktéž neumí anglicky, panikaří a radši jde složitě sehnat kolegu, který to se mnou vyjedná. Ach jo. A to jsou prý vyspělejší národ než my.

Místo před catwalkem jsme zvolili skvěle! Viditelnost dobrá, ale hlavně ten ZVUK - jeden ze zvukově nejčistších koncertů, co jsem kdy zažil. Povinná Tavaszi Szel, jinak klasický setlist. Povedený koncert! Po koncertu zkusím jen tak cvičně vyrazit ke zvukařům pro setlist, ale marná práce - setlisty prý zmizely asi tak deset sekund po koncertu. Před deseti lety nikoho nezajímaly a dneska je najednou sbírá každej, nechápu. Jdeme tedy do garáže pro auto a ukazuje se, že ač jsme blízko výjezdu, tak v obrovské frontě aut nakonec vyjíždíme až jako jedni z posledních po třičtvrtěhodině. Je to zdánlivě v prdeli, ale v reálu máme času relativně dost a aspoň nemrzneme tak dlouho venku. Vyrážíme opět k hotelu.

Nevím, jakou máte představu o listopadovém počasí v Maďarsku, ale byla ZKURVENÁ ZIMA a my jsme samozřejmě oblečení trochu podcenili. Zvládáme celkem bez problémů čekat cca hodinu (tak do čtvrt na jednu), pak začíná drobná krize. Přijíždí sice Neil, ale dozvídáme se, že v hale probíhá afterparty k maďarské verzi muzikálu We Will Rock You a kapela může přijet kdykoliv v noci. Rozhodneme se čekat, je nás kolem pětadvaceti. V relativně ještě rozumnou dobu kolem půl jedné přijíždí k hotelu Roger. Když nás vidí, tak zbaběle pokračuje pryč, obkrouží ještě jedno kolečko kolem parku a vjede do podzemních garáží. Ach jo. Kačka to vzdává a jde obsadit vyhřáté auto; já zkusím vytrvat a dávám si vlastní interní limit zhruba do čtvrt na dvě. Kolem jedné přijíždí Spike s Tylerem, takže krátká podpisovka, selfíčka a zkusíme ještě počkat na Briana. Ve čtvrt na dvě přijíždějí dvě tmavá auta, z prvního vystupuje securiťák Queen a druhé zajíždí do garáže. Byl to Mercedes nebo VW? Nikdo neví a tudíž ani nelze říct, zda má cenu čekat dál nebo nám Mr. May proklouznul. Situace se nakonec vyřeší sama, po pěti minutách doráží další mercedes s kudrnáčem a ten se relativně ochotně podepisuje asi všem. Situaci narušují jen pipiny, které se Brianovi touží svěřit, jak ho před osmi lety potkaly a jak je objal a jak si to určitě pamatuje... BM chvíli odolává, ale nakonec rezignuje a zdvořile vysvětluje, že fakt nemá v jednu ráno sílu na delší konverzaci. Pak se rozhlédne, komu že to na začátku podepisovačky sebral fix, tak natáhnu ruku a říkám, že je můj, načež Brian fix sbalí a jde do hotelu. Klasika :-D Doteď ho podezírám, že mi to sebral schválně, abych příště na podpisy nic neměl :-)

Teď už jen padnout do postele v levném penzionu, kde neteče pořádně ani teplá voda... a hurá další den zpátky. Už zbývá jen Vídeň a chtělo by to ještě jednu sadu podpisů na tourprogram...

08.11.2017 Stadthalle, Vienna, Austria

Besídka pochybných transsexuálních zjevů ze zvláštní školy. Glamberts. Ale o nich až později.

Do Vídně vyrážím s Hedvikou a na poslední chvíli se přidává i Petra. Fakt nerad jezdím sám, člověk pak únavou usíná na dálnici :-) Vyrážíme tak, abychom u hotelu kapely byli po druhé hodině. Pochopitelně se vždycky něco posere, v tomhle případě moje bohorovnost, se kterou jsem nekoupil rakouskou dálniční známku s tím, že to nemá cenu kvůli těm dvaceti kilometrům. Bohužel nás navigace vede po nějakých rakouských vesnicích a ve spojení s vídeňskou zácpou dorážíme k místu určení až někdy v půl třetí. Podle zpráv našich informátorů je kapela zcela jistě v Hyattu a Brian *možná* v Sacheru (kde pobýval v minulých letech), tak z časové nouze volíme zatím Hyatt a ukazuje se to jako správná volba. Sotva zaparkuju auto v garáži přímo před hotelem, začíná se kapela trousit na koncert. Vtipný je příchod Lamberta, kterého si nikdo nevšímá. Já zrovna píšu SMSku, najednou vzhlédnu a přede mnou stojí Lambert a čeká na auto. Rozhlédnu se, nikdo nic, tak říkám "hele, jestli někdo chcete Lamberta, tak bych řekl, že je přímo tady". Teprve pak je krátká podepisovačka. Za chvíli Roger (jede podpisy jak robot) a Brian, který je viditelně špatně naladěn a podpisy rozdává jen z povinnosti. To nás trošku mrzí, ale i tak to je dobrý začátek odpoledne.

Po klasické návštěvě mekáče a anabázi s hledáním padesáticentu na vyprázdnění močových měchýčů vyrážíme konečně ke Stadthalle, kde máme tip na skvělé parkování přímo v hale za pět éček. Nepočítáme s vídeňskou zácpou a už vůbec ne s tím, že nás místní řidiči odmítají pustit do pruhů, kam bychom potřebovali, takže si cestu nedobrovolně prodlužujeme. V podzemní garáži pod Stadthalle se sice ztrácíme, ale nějakou záhadnou náhodou se objevujeme přímo u vchodu do haly a to pět minut před otevřením dveří. Ještě obvyklá prohlídka (zákaz fotoaparátů a rekordérů - mám pochopitelně obojí, nenajdou samozřejmě ani jedno) a jde se na plac. Volím obvyklé místo zhruba ve třetí řadě přímo proti pódiu, kde se po chvíli potkávám na pokec s Alešem, ale po chvíli mi dochází jedna zásadní chyba. Přede mnou je sbírka zhruba deseti existencí, které drží hrdě papíry s nápisem Glamberts. Jestli jsou fanouškové Queen divní (a to - na rovinu - často jsme), tak tohle byla sbírka největších debilů, co jsem kdy na koncertu viděl. Naprosto nejasná pohlaví, otřesné make-upy, chování jak desetileté rozmazlené děti, větší zájem o mobilní selfíčka než o koncert. Peklo na zemi. Ale trochu jsem to čekal, zpěvák typu Lamberta těžko může zajímat normální lidi.

Koncert naprosto v pořádku. Prostě miluju letošní turné. Skvělá světelná show, nepřekonatelný čistý zvuk. Koncerty jsou samozřejmě jinak jak podle kopíráku, je vtipné pozorovat, jak i kapela má přesně nacvičeno, kdo má při jaké skladbě jít kam - všimněte si třeba, jak Brian po začátku I'm In Love With My Car neomylně míří k On Stage VIP seats a pak po 10-20 sekundách pokračuje na levou část pódia (z našeho pohledu). Naprosto přesně vždy ve stejný čas.

Po koncertu jdu k mixpultu a zdvořile prosím o setlist. "Nemáme". WTF? Potkávám tam náhodou kamaráda z Lucemburska, který radí oslovit ještě druhého zvukaře. Ten ochotně přináši setlist pro nás oba a já mu děkuji s dodatkem, že jsem rád, že není takový kokot jako jeho kolega. Po chvíli nalézám své spolucestující a vyrážíme do garáží, které opouštíme zkušeně (jakožto typicky vychcaní Češi) protisměrem, čímž pádem jsme venku snad pět minut po koncertu. Míříme opět k Hyattu, chci podpisy na čerstvě získaný setlist!

Je kosa a prší, do toho mi Hedvika ještě drbne dveřma BMW do kandelábru a zkazí mi radost ze zaparkování přímo u hotelu :-), ale čekáme trpělivě, je to přeci jen letos naposledy. Obávám se trochu Briana, samozřejmě nás po těch letech už zná a je solidní šance, že nás o takhle chladné deštivé noci prostě pošle do prdele. Máme aspoň informátora u haly, takže jsme v obraze, kdo dorazí v jaký čas... napřed přijíždí Lambert a krátce poté Jim Beach - v obou případech jen podpis a krátká zdvořilostní konverzace (Lambertovi chválím WWTLF, protože nic jiného pozitivního mě u něj nenapadlo). Pak následuje auto se Spikem, Tylerem a Rogerem, který se mačká vzadu uprostřed! Ale je extrémně milý a upřímně se diví tomu, když se mu pochlubím vlastnictvím polepu bicích Smile z konce 60. let (skoro až nechce věřit, že je to originál). Pak opět pauza a přemýšlíme, jestli a jak dlouho čekat dál. Naštěstí hned krátce po půlnoci doráží Neil (postupně kompletuju podpisy na setlistu) a následně poslední limuzína s Anitou Dobson a Brianovou agentkou/asistentkou. Brian zůstává uvnitř a securiťák bůhvíproč ještě na něco čeká - a zároveň nás upozorňuje, ať se ani nehneme, což mu s klidem odsouhlasíme - ve Vídni letos poprvé a naposledy zažívám skutečně slušnou a civilizovanou skupinu sběratelů podpisů. Brian vychází a jde nás pozdravit, přičemž navrhuje pouze "handshake", což akceptujeme. Po chvíli trochu roztaje a jeden Rakušan ho ukecá i k podepisovačce, takže definitivně kompletuju další set podpisů a dokonce se dostáváme i ke konstruktivní konverzaci, k čemuž nebyla příležitost ani nepamatuju :-) Stage se údajně vymýšlela a připravovala devět měsíců (!) a nejvíc se Brian zamyslí nad mým dotazem, proč vlastně opustil druhou kytaru (Jamieho Mosese) - vysvětluje, že postupem času zjistil, že soustředění na jednu kytaru ho jednak nutí hrát daleko lépe a přesněji a jednak mu dává určitou svobodu pro hraní s Rogerem (označil to jako "flexibilitu", protože o improvizaci se u Queen samozřejmě mluvit nedá, všechno včetně sól je perfektně nacvičené).

Po půlnoci jedeme domů, drobná krizovka přichází ještě v Rakousku, kdy padne těžká mlha a ve zhruba 75 km/h přehlédnu mezi dvěma vesnicemi zatáčku, takže trošku smyk, ASC/DSC zapracuje a srovnáváme se na silnici téměř s lehkým infarktem... doma jsem v 5:45 a jsem upřímně rád, že jsem letošní cesty za koncerty Queen přežil :-)

Finální verdikt? Nejlepší show, co jsem kdy na koncertech Queen viděl. Perfektně vymyšlená stage, světla, choreografie. Nádherně čistý zvuk a to bez výjimky ve všech halách, kde jsem byl. Velmi zajímavý zážitek na VIP místech na stage v Praze. Lamberta stále nemám rád, ale až na výjimky se zlepšuje (výjimkou budiž třeba Bicycle Race, protože tam už se skutečně blížíme spíš ke "gay musical called gay" - narážka na IT Crowd). Hlasově lehce méně exhibicionismu (a chtělo by to ubrat ještě tak o 50%). Setlist předvídatelný a bohužel osekaný o US verze It's Late a Spread Your Wings, ale přesto překvapivě zábavný a lehce atypický. Díky kytarovému sólu až v závěru koncertu to utíká rychle (hit za hitem) a navíc je mezi skladbami skutečně minimum mluvení, což je jen dobře. Skvělé turné! Jestli tohle (nedejbože) bude poslední turné Queen v historii, tak by to bylo mimořádně důstojné loučení.

Bez mého svolení prosím nepublikujte fotky z tohoto webu nikde jinde. Děkuji :-)